Asi každý z nás má něco, co mu nahání strach, způsobuje husí kůži nebo třeba jen nepříjemný pocit. Pro někoho to jsou pavouci, pro jiného myši, stísněné prostory, výšky nebo tma. Právě ta je u dětí velmi častým strachem, někdy obavou, jindy přechází ve fobii. Trápí ty nejmenší i děti starší (často kolem desátého roku) a není vzácností, že si dítě strach ze tmy přenáší do dospělosti v podobě tzv. „achluofobie“.Někdy se rodiče domnívají, že dítě bojící se tmy se pouze snaží upoutat pozornost, vynutit si přítomnost dospělého nebo se vyhnout spánku. Příčiny strachu bývají často mnohem závažnější. U kojenců nebo batolat může problém vyřešit dětská lampička nebo tlumené světélko. To navozuje pocit bezpečí, často bývá doplněno o pohádkový motiv nebo uklidňující melodii. Jindy problém může vyřešit obyčejná baterka nebo lampička. Pokud se dítě bojí stínů a postav, odstraňte z dohledu vše, co by ho mohlo děsit (např. hračky na poličkách). Je třeba se zamyslet nad tím, co dítě na tmě děsí a proč mu vadí. Za tímto strachem může být i oční vada. Zatímco zrak většiny lidí si po krátké době na tmu přivykne, u dětí to může být jinak. I ty děti, které nemají za denního světla se zrakem žádný problém, mohou mít s viděním ve tmě obtíže. Zpozornět je třeba ve chvíli, jestliže někdo z rodiny trpí zrakovou vadou. Popsány jsou i případy trvalé a vrozené slepoty dítěte za noční tmy.
Důvodů, proč se děti začínají ve tmě bát, může být samozřejmě více. Za strachem může být bujná dětská fantazie (bubáci a strašidla) nebo traumatizující zážitek. Není možné, že dítě vidělo v televizi něco „hrůzostrašného“? Nehádáte se v přítomnosti dítěte? Nebuďte na děti přísní, netrestejte ho za jeho strach ani situaci neznevažujete. Opět se nejvíce vyplácí pochopení, trpělivý přístup a komunikace. Dobrou zprávou je, že strach ze tmy bývá záležitostí přechodnou. Ve většině případů nebývá strach ze tmy ničím výjimečným ani dramatickým a problém sám časem ustojí.
Když už si myslíme, že máme vyhráno, může se strach ze tmy u dítěte opět vrátit. Přechodný a vcelku normální jev to bývá kolem desátého roku života, kdy je dítě více konfrontováno se smrtí a začíná si více uvědomovat i vlastní smrtelnost. Tma v takovém případě nabývá zcela nový rozměr a opět může být pro dítě velice děsivá. V případě strachu ze tmy i starší děti uvítají „svítícího kamaráda“ nebo rozsvícenou lampičku. V takovém případě, je dobré světlo postupně ubírat a přecházet na typ osvětlení s nižší intenzitou. Podceníme-li ho nebo řešíme-li ho vůči dítěti necitlivě, může se s dítětem táhnout i do dospělosti a nabýt podoby samostatné a intenzivní fobie.
